Velmi často se setkáváme s názorem, že tento pes do postele prostě nepatří...
Podle mnoha lidí, a současně bohužel mnohdy i majitelů psa, panuje názor, že pes do ložnice či obýváku nepatří. V lepším případě smí být laskavě alespoň v bytě, v horším obydlí svých pánečků nikdy nepozná, protože pouští chlupy a kdo to po něm má stále uklízet! Zcela přirozeným důsledkem tohoto přístupu pak bývá prokazatelný fakt, že do této skupiny "chovatelů" se rekrutují většinou ti, kteří pak píší zoufale články o tom, jak je jejich pes nezvladatelný, agresivní a oni netuší, kde se stala chyba...
Je velmi špatné, jak málo lidé znají skutečné přirozené potřeby a chování psa. Jsou zmanipulováni populárními knížkami o psech, popřípadě "dobrými radami" majitelů psů, kteří o etologii a výchově psů nevědí vůbec nic. Domů si přivezou dvouměsíční štěně a ihned určují pravidla hry - štěně rozhodně nesmí do postele a pokud možno ani do ložnice, pelíšek bude mít v předsíni, ať si zvyká... Neznalost? Krutost?
V přírodních smečkách nebo ve smečkách, které žijí samy sebou, nikdy neuvidíte, že by mláďata byla vyhoštěna mimo kontakt s dospělými. Vždy jsou v těsném kontaktu vzájemně i se svou matkou, popřípadě i s jiným členem smečky. Je to totiž naprosto přirozené a pro každé mládě nenahraditelné. Ve chvíli, kdy se dostane štěně ke své nové "smečce", potřebuje kontakt, potřebuje vědět, že smečka ho přijala. Ve chvíli, kdy ho "smečka" odsune někam mimo prostor, kde sama spí, nedělá z hlediska psího chápání nic jiného, než že štěně odsune ne na konec, ale MIMO SMEČKU. Přesně tak by se zachovala přírodní smečka, pokud by nějakého jedince vyhostila. Takže z hlediska psa je interpretace takového prostředí jasná: "smečka mě trpí, ale nepřijala... nepatřím do ní. Proč? Nevím!
Do období socializace štěněte patří i fáze tzv. vtištění, tedy přivyknutí na cizí živočišný druh, což pro psa je člověk a jeho přijetí za svého. Pokud v této fázi svému štěněti neumožníte co nejčastější a nejintenzivnějš tělesný kontakt s vámi (občasné pohlazení k tomu skutečně nepatří), pak k vám už pes nikdy nezíská plnohodnotný vztah. Je to tak a už nikdy později na tom nelze nic změnit - je to jeden ze základních zákonů vývoje živého tvora, stejně pro psa, kočku, slona tak i pro člověka.
napsal :V. Dostál
Nevíme, jak vás, ale nás tento článek dostal a velice s ním sympatizujeme. Kdo chová vipety, jistě ví, jak společenští psi to jsou. Jsou to prostě aristokrati každým coulem, kteří mají rádi klid a pohodlí postele. Vše velmi rychle pochopí a pokud je bereme jako rovnocené členy rodiny, jsou naprosto bezproblémoví.
Vipet je prostě malý pes s velkým srdcem!